Únor 2018

vodopád. po cestě do smyrli.

27. února 2018 v 21:05 | Evuš


uličky reykjavíku

27. února 2018 v 21:02


fotodoko

27. února 2018 v 20:23 | evelínka

Jaká je moje práce? HK

25. února 2018 v 0:59 | Evuš
helloou,

pojďme se podívat na to,jak tady pracuju..za co přesně dostáváěm ty hříšně velký peníze!

první pracovní den mě měla zaučovat Magda, moje kamarádka tady. Řekla, že mám přijít na 8 na snídani a potom půjdeme na housekeeping, což byla moje první práce. Přišla jsem na snídani a bylo to dokonalý. Ale to v dalším článku.

Sešlo se nás na HK 5 a měli jsme na starost asi 20 pokojů. Nejprve jsme společně v celém hotelu stáhli všechno povlečení, prostěradla a sebrali ručníky, které John naložil do vozíku a zavřel se ve své prádelně na dalších 8 hodin.

Po úspěšném svléknutí všech postelí jsme se odebrali na gauče, že si dáme rychlou pauzu, prootže máme málo práce a je nás hodně. Trošku jsme se poflakovali a pak šli povlíknout postele. Přísahám, asi jsem to dělala moc málokrát za život,porotže jsem s tím hned na začátku měla problém a upřímně, i po dvou týdnech stále mám.

Samy jsme měly na starost ani ne 7 pokojů, bylo 9.30 a skončit jsme měly v 16h. Hrozná představa! Po další úspěšně strávené pauze jsme se vydali na samotný úklid pokojů. Přidal se k nám Chuwie, jeden ze staffu zde a potom co se Magda vytratila jsme uklízeli spolu. Po každém pokoji jsme proložili krátkou pauzu, abychom zabili čas.

Přišel oběd, než jsme vůbec začali uklízet. Po obědě přišla krátká pauza /asi na 45 min/ a šli jsme dále uklízet. Celý úklid spočívá v tom, že si vezmu 4 hadry a podle barev je mám rozdělené na různé části pokoje. Modrý na zrcadlo, růžový na umyvadlo, zelený na WC a jiný modrý na prach v pokoji. Vynést koše, vydrhnout rýžákem sprchový kout, setřít prach, utřít podlahu, vytřít podlahu, navonět a zavřít. A tak jsme pokračovali, než přišla coffe break a my se dali další pauzu po jídle, aby nám samozřejmě vytrávilo.

Ve 4 h jsme skončili a bylo uklizeno. Celý hotel se leskl novou a já jsem měla pocit dobře odvedené práce.

Po pár dnech se můj pohled ale změnil...

příjezd a první dny na Isladnu

23. února 2018 v 0:08 | já
island:
jak to všechno začalo.
neděle ve 4:15, kdy zvonil budík,../touhle dobou jsem poslední týdny chodila spát../ takže vstávání bylo velmi náročné. nicméně, vše jsem měla zabalené, tak stačilo jenom rozhození žaludek něčím zaplnit a vydat se s rodiči na cestu na letiště. přes noc napadl sníh a mrzlo.

vyjeli jsme v 4.45, abychom vše bezpečně stihli. asi 5 minut před příjezdem na letiště, uprostřed dálnice, kdy tatínek bezpečně předjížděl první ranní autobus mířící na odletovou bránu, se rozsvítily všechny kontrolky a auto doslova "chcíplo". zajeli jsme ke straně, všude kolem tma a rychle uhánějící auta. zavolali jsme bratrovi, aby nás dovezl na letiště a taktéž jsme otravovali spícího úředníka na pojišťovně, aby nám přijeli odtáhnout auto. rozloučili jsme se s tatínkem a s bráchou a maminkou jsme frčeli na letiště. měli jsme časovou rezervu a tak ani nepřišla nervozita a panika.

odbavili jsme kufr, pusu mamince, pusu patrikovi a byla jsem poslaná do krematoria /jak tomu maminka už několik let přezdívá/. bez slz a jiných smutných loučení. prošla jsem letiště až na poslední gate, který byl můj a pomalu se šourala k odletu. 5:55, boarding. koukám na ceduli a přemýšlím, jestli se mi to vlastně nezdá. nasednu do letadla /WiZZair/, sotva se mi vejdou nohy, nasadím sluchátka..

a probudím se dopadem na letištní rampu v keflavíku. venku je šero /to bude asi ta celonoční tma, jak je na na islandu normální/. zařadím se do fronty tlačících se lidí ven z letadla a jdu vstříc islandskému podnebí. "bye, bye" a rázným krokem vystupuju z letadla. neúspěšně, vítr mě zarazil zpět. aha, tak tohle je island.

vylezu ven, zima, vítr, prší, fakt jsem musela jet zrovna sem?

na letišti se potkáme s kamarády Patrika, dáme si snídani a jedeme do Reykjavíku. je to asi hodinu cesty a první dojmy jsou asi takové: jedeme po silnici a kolem není nic. kameny, hnědo, občas kus sněhu, nemám pocit, že bych byla v té úžasné zemi, kam všichni jezdí a kam mi všichni záviděli, že jedu..

v reykjavíku jsme udělali menší sightseeing, který trval asi 1,5h a měla jsem pocit, že znám celé město. následně jsme jeli do apartmánu na quik nap, ze kterého se stal 4 hodinový tvrdý spánek. na večer jsme šli společně do místní pizzerie na večeři a ceny byly zděšující..2700 za salát /opět otázka hrající v hlavě, kde to jsem a kde na to mám vzít?/

druhý den jsme kolem 12 vyjížděli směr hotel. asi 4-6 hodin pojedeme. doba se zvýšila ještě jsme ani nevyjeli z reyk. začala hodně velká sněžná bouře, jeli jsme na letních pneumatikách a tak během krátké chvíle řidič oznámil, že dojedeme mezi 9-10 večer..uff, skoro 9 hodin v autě.

doopravdy, s úderem 10h jsme dojeli do toho hotelu. "and that's where you stuck for long time.." řekla Magda zepředu. sevřený žaludek a nervozita, tak jsem tady. na místě. Smyrlabjorg. vejdeme dovnitř a magda zahlasí "so we are heeere". dojdeme do restauraco-jídelny a pár lidí se zvedne a jde se se mnou pozdravit. někdo slovensky, někdo anglicky, nepamatuju si nikoho, jediné jméno, ale uklidní mě, že se všichni tak mile zvedli. ale myšlenky už míří do postele a do tepla. dojdeme do pokoje, kde mám spát. lépe řečeno do kontejneru, kde prý strávím dalších 6 měsíců. pokoj je připravený s peřinami, ručníky, mám svojí koupelnu a vlastně takový svůj minibyteček. ulehám do postele a ani si nestihnu celý den zrekapitulovat a usínám..

ráno se vzbudím a cítím se jako v rájiů roztáhnu záclony a dívám se na zasnežené hory! prozkoumám svůj pokoj, vybalím si a jdu se seznámit. opět nervozita, sevřený žaludek a hlava plná očekávání, co když se jim nebudu líbit, a když nebudu rozumnět...

na recepci mě přivítá Birna, se kterou jsem před příjezdem komunikovala, vřele mě obejme a jdeme se seznámit se starou, jak ji tu všichni nyní nazývají /slováci tedy/. taky mě vřele obejme a přijde to, na co jsem čekala, ale ne v takové míře. "ty jsi úplně jako patrik, tak doufám, že budeš stejně pracovitá a fajn jako on". měli ho tu hodně rádi, laťka je tedy nasazená dost vysoko. Birna mi ukáže pár věcí, kde je rozpis směn, kde najdu co potřebuju a seznamuju se s dalšími lidmi. vzhledem k tomu, že není internet v kontejneru, tak jsem si vzala notebook a řešila svoje resty z jídelny. odpoledně přišla magda, jestli s nimu nechci jít na procházku. jasné, poznáme okolí. obléknu se do svého "zimního oblečení" - kalhoty, šála, čepice, rukavice, a moje zimní boty, které jsem sháněla den před odjezdem...jak fikané! všude je led a sníh. vlezu na led a málem spadnu na zadek. po praze se v botách chodilo skvěle, ale na horách to bude komplikace..tak jsem to vymyslela, vzala jsem si boty, v kterých stěží dojdu kamkoliv, aniž bych si nepřidělala jelito na zadku! nevadí. zocelím se a pokračujeme k vodopádu. je zima. takovou jsem čekala, ale asi jsem podcenila přípravu. a tak dělám, že jsem v pohodě a dávám si čátek víc přes oči a upřeně hýbu prsty u nohou, aby se zahřály alespon trochu..dojdeme k vodopádu, je zamzlý. Mihaj /přítel Magdy, Rumun/ říká že to ej nejhezčí vodopád, co na islandu potkal.. trochu nedůvěřivě na něj koukám a řikám si, že snad až roztaje, tak bude víc na co koukat..v hlavě se mi honí myšlenky, že jestli takhle vypadá celý Island, tak to teda nechápu, co na tom všichni vidí..o pár dní/týdnů později pochopím..

ale o to více až příště. večer mě čekalo další seznamování a první kamarádské popovídání. angličtina není tak těžká, vlastně na stejné úrovni jako ostatní lidi tady. k večeři byl burger s hranolkami /docela fajn jídlo na první den/. opět myšlenkové pochody hlavě udělaly svoje: po půl roce se s touhle stravou vrátím jako doublevuš. ještě že mám v plánu tolik běhat..